O mě

Když to poděláte v dětství, aneb duševní prázdnota.

5. října 2015 v 0:23 | Daju
Dobře, odteď na tento blog budu pečlivě přispívat, protože mám tolik nápadů na články, že to ani není možné a krom toho, tenhle blog mám ráda a nehodlám jen tak přestat ani, kdyby mě do toho kdokoliv nutil!


Pauzu na tomto blogu bych chtěla přerušit tímto podivným článkem. Poslední dobou mě totiž štve jedna určitá věc, za kterou se nenávidím a ráda bych něco řekla mému mladšímu já, kdyby to šlo, protože jsem za to na sebe naštvaná. Už od malinka totiž miluju jakákoliv zvířátka a vždycky jsem nějaké chtěla mít. Začalo to papouškem, křečky, morčetem, psem, pak dalšími papoušky a pak přišla na řadu má první myš. Ta mi bohužel zemřela hned po týdnu, protože byla nějaká nemocná. Koupila jsem si tedy morče a tady už to začalo.

Jelikož jsem byla příliš malá na to, abych se o něj zodpovědně starala, přišli řeči jako "Jestli se o to morče nebudeš starat, půjde pryč" nebo "Málo si ho všímáš, začni s tím něco dělat" a podobně. Poté přišlo na řadu i "Nedokážeš se o to starat, příště žádné zvíře!". Uplatnilo se z toho pouze to první. Morče šlo bohužel opravdu pryč a vsadím se, že za lepším, protože jsem tehdy opravdu stála za velké prd.

Potom se mi zachtělo něčeho jiného. Křečka. Přemlouvala jsem a dlouho, protože rodiče nebyli nějak přesvědčení o tom, zda jsem toho hodna, ale nakonec jsem přemluvila. Dostala jsem džungarského křečka. O toho jsem se ale starat bála. Byla nějaká divná, nemocná a hrozně kousala, takže jsem ji nemohla dávat ani jídlo. Po měsící umřela i přesto, že jsem ji to jídlo dávala a i co nejvíce péče. Takže to bylo v pohodě, nemohla jsem za to.

Takže mi tohoto křečka nahradil další křeček. Tentokrát křeček zlatý. Tady byla poslední kapka. Žádná péče, nadávání na noční hluk, ignorace. No jo. Byla jsem blbá a věnovala jsem se totálně něčemu jinému, Už ani nevím, jak skončila. Snad, že zemřela přirozenou smrtí.

Po křečkovi, bylo téměř nemožné překecat rodiče na další zvíře, ale povedlo se. Díky bráchovi, takže každý z nás dostal jednoho potkana. Ovšem, co si budeme nalhávat. Bylo to před dvěma roky a zodpovědnost stále žádná. Oba potkany má teď můj 11 letý bratr (nestarala jsem se o něj a bála jsem se ho) , který se o ně taky nestará, ale u něj to mamka bohužel neřeší.


Teď už mám ale skoro 16 a chybí mi takový ten společník, který by byl jen můj, což mě mrzí. Už dlouho chci mít králika, asi tak od 12 let, i když jsem si o něj nikdy neřekla, ale teď mi prostě to zvířátko chybí a já bych nějakýho toho králíčka chtěla. Po tom všem se ale bojím zeptat mamky, zda by mi nějakého koupila. Já už si všechno ale tak maluju. Napadlo mě, že bych si zkusila říct na narozeniny, ale nevím. Přece jen vím, že už nějakou tu zodpovědnost mám, bohužel - našim se to těžko dokazuje.

Jak se mi líbí na střední.

7. září 2015 v 15:52 | Daju
Tady máte slibovaný článek o mém názoru na mou střední školu. Ještě bych se ale chtěla vyjádřit k předchozímu článku. Řekněme, že to byl takový "průzkum" mých čtenářů a rozhodla jsem se to nějak dál nezkoumat. Příjde mi docela smutné, že odsoudíte jen tak adminku, kvůli doméně. Vždyť blogy jsou od toho, aby se na nich blogovalo a né, aby se odsuzovalo, zda si vybereme webnode, blogspot, nebo třeba estranky či webgarden. Taky mi příjde docela neestetické, když tam někdo nechce chodit jen proto, aby potvrdil, že není robot. No nic, nebudu se k tomu vyjadřovat, ale příjde mi to jako diskriminace. Nicméně budu tento blog mít dál. To byl můj původní záměr i bez ohledu na to, co by jste k předchozímu článku napsali. Mít dva blogy. Na obou dvou budou stejné články.


Já teda na intru nejsem, protože škola je v mém městě, takže to nemám zapotřebí, i když, když to tak z povzdálí pozoruju, možná bych tam i ráda byla. To by mě ale po chvíli omrzelo, to vím. Nicméně jsem sem nepříšla podat názor na tom být na intru, ale na mou novou třídu, učitelé a školu obecně.

Ještě, než jsme se zčali učit, či cokoliv jiného dělat, jeli jsme na adapťák. Ten, kdo ho někdy zažil tak ví, že adaptační kurzy jsou hlavně o spřátelení, o komunikaci a domluvě = vytvoření úplně nového kolektivu, který je schopen spolupracovat. Když jsem ráno nastoupila do autobusu, měla jsem hrozný poci, protože jsem viděla, že se hodně lidí baví a já prostě neměla tu odvahu se k nim přidat. Potom mi došlo, že se nejspíš znají z toho intru a tak jsem si s tím nedělala těžkou hlavu a trpělivě jsem čekala, než jsem se s někým nenuceně pustila do konverzace.


Falešné úsměvy byly všude.◄ S tímhle jsem měla problém už na základce, kde jsem se od srdce snad nikdy nezasmála. Tohle se mi stalo i tady, při první společné aktivitě, kdy vás přiřadili do dvojic a vy jste se s danným člověkem měli seznámit a potom před ostatními o něm něco říct. Jmenoval se Matěj a dostal hrozný záchvat smíchu z toho, že nás fotila učitelka. Mě to vtipné nepřišlo, ale abych nebyla za debila, tak jsem se prostě zasmála. První falešné a taky poslední.

Hned ten den jsem se zkamarádila s jednou holčinou, se kteoru jsme pořád trávili čas na pokoji u kluků. Jo, tam jsem měla záchvaty smíchu snad každou minutu a konečně jsem se nebála bavit. Ani s nimi, ani s nikým jiným a tady konečně nastal ten zlom. Najednou mi všichni přišli fajn, což taky byli, ale konečně jsem z nich přestala mít respekt a takový ten odstrašující pocit, kdy je někdo vyšší než vy a zdá se vám trošku povýšený svým obličejem a posunkami. To jsou ale jen masky. Nikdo takový doopravdy není. Já prostě pohu říct, že mi máme tu nejlepší třídu na škole a můřžu si to říkat před kýmkoliv bez toho, abych se za to styděla.


U všech padl ostych. Všichni na sebe sahali už hned ten první den. Dělali blbosti, smáli se, či na sobě jen leželi a povídali si. Další dnem to přispělo do vínka a šli jsme do vyhřívaného bazénu v horách. V zimě. Ve spodním prádle. Protože nikdo u sebe neměl plavky. Žádné soukromí nezájem. Známe se den. Mě to u někoho přišlo jako celý život. Až tak moc mi tato třída sedí. Proto nás asi tu druhou noc zavřeli za trest do pokoje.

Jinak dnes jsme zažili první normální den s povinostmi a učením. Já nechápu, proč se na střední škole nemohou ty učebnicem půjčovat. Jsou to zbytečné a docela vysoké výdaje, které potřebujete tak dva - čtyři roky. No, já bych to tak neudělala, kdybych měla sama na výběr. Přece jen v dnešní době je to pro spoustu lidí těžké. Já nejsem vyjímkou.


Dále. Učitelé jsou docela super. Problém bude asi spíš s dějepisářkou, která je sice hrozně přísná, ale připadá mi, že má dobrý výklad a díky tomu, že nenechá v hodině nikoho mluvit, tak jsem si toho dost zapamatovala. Taky má dobrý přednes. Připadá mi, že já jediná s tím nemám problém. Nejlepší učitelkou se ovšem zdá být zatím ta na Španělštinu. Uvidíme dál.

Celkově bych školu hodnotila asi nadprůměrně, protože jsem čekala méně. Ovšem doufám, že z nás nebude to, co z většiny čtvrťaček. Potkala jsem jich dnes hodně a byly to namyšlené fifleny, které řešili jen to, v jakém stavu mají make-up. Snad se i vám, kteří letos nastoupili na střední školu (a i těm ostatním), líbí vaše prostředí, spolužáci a učitelé. Přeji vám v tomto roce štěstí. Já sama jsem si dala slib, že se budu učit, ale tak známe se. Vydržím dva měsíce a čau.

Proč věřím na duchy.

31. srpna 2015 v 23:02 | Daju
Tento článek jsem se rozhodla napsat ještě před tím, než napíšu svůj názor na střední, který se tu objeví za tři dny po adaptačním kurzu. Chtěla bych poprosit ty, kteří na tohle nevěří, aby tento článek rovnou zavrhli a raději si počkali na nějaký další, který pro ně bude vhodnější. Budu sem psát vlastní zkušenosti a je možné, že některé z nich byly pouze bludy, ale to je se nedozvím. Každopádně sem nebudu psát úplně všechny zážitky. Jen ty, které za něco stály.

Já vlastně na duchy a nadpřirozeno věřím skoro od nepaměti. Vlastně od té doby, co jsem začala sledovat Scooby-doo. Sice to tam bylo příliš klišé, ale já jsem si to nikdy nespojovala s realitou. Měla jsem vlastní představu. Koneckonců kostlivci byli moje nejčastější noční můra, která mě jako malou provázela. Pokaždé byla jiná a já si je dote´d pamatuju všecky. Proto, když lezu do postele po tmě, skáču do ní ze dvou metrové vzdálenosti, i když teď vím, že každý duch může vypadat úplně jinak.

https://i.warosu.org/data/tg/img/0284/84/1385434692262.gif

1. První zážitek se mi stal, když jsme se nastěhovali do našeho bytu. Mohlo mi být tak sedm, takže jsme tu bydleli jen kolem roku a já jsem šla do kuchyně se napít. Samozřejmě jsem nerožínala. Neměla jsem tu potřebu, ani strach, protože to bylo to čisté prostředí, takže jsem si tu skleničku vzala a chtěla se napít. Přesně v tu chvíli kolem mě proletěla bílá průhledná postava. nebo spíše mlhovina. Ten tvar takový nebyl. Ovšem - tohle jsem mohla vidět, jak jsem byla malá, ale od té doby mám potřebu si všude večer rožínat a mám pocit, že tu s námi někdo je.

2. Tohle se stalo v tomto roce. Jako obvykle jsem si šla lehnout, což jsem vlastně udělala. Lehla jsem si obličejem ke zdi, protože se mi tak usíná nejlépe a začala přemýšlet. Pomáhá mi to v tom. Najednou jsem ale uslyšela něco divného. Když jsem se zaposlouchala slyšela jsem, jako by se mi někdo, nebo spíš něco hrabalo v knihovničce. Zkoušela jsem to neřešit, ale pak se ozvala rána. To jsem se lekla a bála jsem se pohnout a otevřít oči. Čekala jsem, co bude dál. Byly slyšet jen tři kroky směrem k posteli a pak už nic. Konec.

3. Tentokrát jsem se probudila. Stalo se to pár dní po tom předchozím. Otevřela jsem oči s tím, že půjdu na záchod. Opět jsem byla otočená směrem ke zdi, kde mám naskládaných, asi deset plyšáků a polštář, protože se bojím té mezery vedle mě. Co jsem tam neviděla? Nad těmi plyšáky se vznášela bílá mlha. Já jsem se tak lekla, že jsem se raději rychle otočila. Podívala jsem se chytře směrem k lustru. No, to jsem neměla dělat. Vznášela se tam má oblíbená košila. Já vím, že je to těžko uvěřitelné, ale já jsem se v tu chvíli hrozně bála a ta košile to úplně dorazila. Zabalila jsem se tedy do peřiny a nevylezla do rána. Za pár dní ta košile skončila v popelnici a nahradila ji nová.

http://33.media.tumblr.com/a8637bd472448d9de1bb2208a3c7d829/tumblr_n1bxupKjMc1rpk6e5o4_r1_400.gif

4. Toto se stalo ve škole. Znáte to. Takové ty hloupé puberťačky, které chodí na záchody ve skupinkách k zrcadlům. Ano, to jsme na základce dělaly i my, ale s tím rozdílem, že jsem často zhásinaly dveře a vyvolávaly tam všechno možné. Samozřejmě z prdele. No jednoho dne se to zúčtovalo. (Na prvním stupni jsme to dělali taky a tam pak něco bylo, takže jsme raději chodily o patro výš.) Jednoho krásného dne jsme totiž psali písemku z literatury. Předmět, který se nikomu nechtěl učit a tak měli všichni na ruce jeden dlouhý tahák. To byla hodina, kdy skoro každý chodil na záchod. Převážně teda kluci. Jen tři holky se toho zúžastnili také. Dvě kamarádky a já. Jedna tam byla předemnou, pak jsem tam šla já a pak ještě kamarádka po mě. Já jsem tam šla proto, abych si umyla ten tahák, takže jsem tam vešla a přešla k umyvadlu. Chvíli jsem si to tam ak jakože mydlila a najednou jsem slyšela zavření jedné ze tří kabinek. Šla jsem se proto podívat, jestli tam někdo není. Otevřela jsem po zaklepání zavřenou kabinku a on tam nikdo. Napadl mě průvan, ale okno bylo zavřené. Nějak jsem to raději neřešila a šla zpátky. Tahák už jsem jen třela, aby se ošoupal. Ovšem to už byly slyšet i kroky. To jsem se raději přestala hýbat. Pak zničehonic začal kapat kohoutek a já slyšela dech. To jsem odtamtud potom vyletěla omamnou rychlostí a chtěla zabránit kamarádce, aby tam nechodila. Nechápala proč. Když se ale vrátila, vypadala stejně uříceně jako já. Slyšela skoro to samé a když jsme se pak bavili s kamarádkou, která tam byla první, tak na tom byla stejně. Mám z toho srdce v krku už jen, když to píšu.


5. No a tohle je poslední příhoda a ta se stala asi před týdnem. Ano, opět jsem si šla lehnout - asi kolem třetí ráno (Přemýšlím, že bych to mohla omezit. Prý je to hodina duchů, ale já byla přesvědčená, že je to od půlnoci do jedné. No nic. Asi proto se v hororech hnusné věci odehrávají kolem třetí. Nikdy mě nenapadal ten důvod.) Já sice nesnáším, když mám ve spánku otevřenou mikro ventilaci (což je miniaturní mezera mezi oknem a rámem a jde přesto vzduch i všechen zvuk z venku), ale vzhledem k tomu horku jsem ani jinak nemohla. Lehla jsem si, přikryla jsem se a z nějakého důvodu jsem nemohla usnout. Samozřejmě z venku ke mě doléhaly hnusné zvuky a mě to nebavilo poslouchat. Najednou jsem slyšela houkání vlaku. Za celé dva týdny, co jsem tu mikroventilaci nezavřela, jsem ho nikdy neslyšela a najednou ano a hrozně silně. Řekla jsem si, dobře. Jede blízko. Pak to na chvíli přestalo a za chvíli znovu začalo. Naštvala jsem se, šla rozsvítit a okno zavřela. Zašla jsem si na záchod, poté jsem si šla znovu lehnout a zachumlala jsem se do peřiny. Začala jsem se hrozně třást. Jako by někdo se mnou v té místnosti byl. Měla jsem ten pocit. A opravdu silný. Teď se kvůli tomu tady v tom pokoji pbojím spát, ale nic nenadělám. Nevím proč jsem ten pocit najednou měla, ale usla jsem až v šest ráno, když už bylo světlo.

Tohle by byl celý článek. Jsem moc ráda, pokud jste to dočetli až sem. Váš názor a i nějakou příhodu mi určitě napište do komentářů. Pokud máte nějaké otázky, obraťte se na můj Ask.

Moje nádherná evoluce napříc selfie.

25. srpna 2015 v 20:33 | Daju
Dnes mě napadl článek, kterým se můžu ztrapnit. Než se ale do něj pustím, ráda bych se omluvila za jednu důležitou věc. Jak jsem psala, že bduu přidávat každý měsíc updaty s pokroky ve cvičení, tak mi to bylo asi na dva měsíce znemožněno. Ne, nevykašlala jsem se na to. Chci v tom pokračovat dál. Dokonce mám ještě větší motivaci než předtím, ale mám ošklivě poraněnou nohu a nemohu nějak krčit levé koleno, což je docela na obtíž. Hrozně moc se omlouvám. Určitě za ten měsíc nebo dva budu makat dvakrát tolik.

A teď k dnešnímu článku. Proč to bude pro mě může být trapas? Rozhodla jsem se vytvořit článek o mé "evoluci na facebooku" a samozřejmě to doplnit i fotkami a názory k tomu všemu. Myslím, že by to mohla být docela sranda, vzhledem k tomu, jak jsem si tehdy myslela, že jsem cool. Pojedu od roku 2009. Zvolila rok, kdy už jsem si zakládala facebook účty a fotila své první profilovky. Předem se omlouvám za chyby a překlepy, či nesmysly ve větách, ale tenhle článek jsem psala opravdu dlouho.

Mám možná vysoké cíle.

13. srpna 2015 v 15:25 | Daju
Ráda bych se zamyslela nad tématem, které mě docela trápí a týká se mé budoucnosti. Je to pro mě dost důležité a tak mě napadlo, že když budu znát váš upřímný názor a celý pohled na věc, tak mi to třeba i pomůže.


Vlastně jde o to, co se stane po škole. Já jdu teď v září na střední a vím jistě, že jsem si ji vybrala špatně, protože tato volba je na můj vkus docela brzo a proto jsem si zvolila jednu z nejjednodušších věcí, co jsem mohla a to je škola v mém městě s oborem cestovní ruch, na který jsem se přihlásila, kvůli studiu jazyků, o kterých vím, že je opravdu budu potřebovat, protože jak je známo, tak skoro nikdo nezůstane na oboru, či zaměření, které si vybral. Většinou lidé skončí jinde.

Dost jsem nad tím tak přemýšlela a po nějaké době mě napadlo něco úplně jiného. Né že bych se s tím měla úplně živit, to by možná asi nešlo, ale to, co je mým snem je zkusit herectví. Proč? Dost mě to zaujalo. Dokonce nějaké herce znám i osobně a pozorovat z přítmí týden jejich život bylo dost zajímavé. Taky jsem měla možnost vyzkoušet si komparz v Ulici. Ano, byl to sice jen komparz, ale natáčení jsem taky viděla a vzhledem k tomu, že já jsem docela empatický člověk, tak by se to ke mě i hodilo.


Ovšem problém je, že bych to třeba chtěla zkusit až kolem osmnáctého roku a já se to bojím říct rodičům. Že by mě v takovéhle věci nepodporovali, nebo že by se mi okolí vysmálo, což se v dnešní době stává často, když jsou na každém rohu nepřející Tomášové. A to mě taky hrozně mrzí. Bojím se jít za svými sny, což je taky špatné. Závidím těm lidem, kteří to dokáží.

Ráda bych věděla, co si o tomhle všem myslíte vy. Jestli je to dobrý nápad a měla bych za tím zkusit jít a nebo je to šílené a je to něco, u čeho bych neměla šanci se chytnout?
 
 

Reklama