Říjen 2015

Honor 3C|Mobil

28. října 2015 v 23:14 | Daju |  Podívejme se
Je to už zhruba deset měsíců, co jsem si jen tak projížděla youtube s tím, že jsem prohlížela recenze na mobily. Potřebovala jsem si totiž sehnat dárek k narozenínám ve vhodné cenové míře, ale chtěla jsem, aby byl docela kvalitní a použitelný. Trvalo to sice delší dobu, ale nakonec jsem nešla mobil, který předčil všechny své "konkurenty", kteří by připadali v úvahu. A jak moje volba dopadla? Představují vám Honor 3C!


Fotíme Strašidelný dům

13. října 2015 v 14:26 | Daju |  Fotíme
Tenhle článek jsem popravdě vůbec vydat nechtěla, ale vzhledem k tomu, že jsem nemocná, tak ho vydám i přes všechna rizika, na které v tomhle oboru věřím.

V našem městě je jsou asi čtyři domy u sebe, které jsou odlehlé v lese. My tomu samozřejmě říkáme strašidelný dům a nedávno jsme tam byli a i něco nafotili. Přece jen, koho by to netáhlo, že? Zatím jsme bohužel byli jen v jednom z těch domů a to proto, že vypadá, že je v nejlepším stavu a taky proto, že ty domy jsou propojené a do toho vedle byl zadělaný vstup uvnitř toho prvního. Navíc byl večer a kdo by chtěl vstoupit do bytovky v noci, když je tam z nějakého důvodu zazděný vstup? To asi nikdo.

Nicméně kvalita fotek za moc nestojí. Je to hlavně proto, že už se trošku stmívalo a my jsme pořád chodili, takže jsou některé fotky i trochu rozmazané, za což se moc omlouvám, ale tak berme to tak, že je to strašidelný dům a ty fotky tu vůbec nemuseli být. Najdete je v celém článku :)


Když to poděláte v dětství, aneb duševní prázdnota.

5. října 2015 v 0:23 | Daju |  O mě
Dobře, odteď na tento blog budu pečlivě přispívat, protože mám tolik nápadů na články, že to ani není možné a krom toho, tenhle blog mám ráda a nehodlám jen tak přestat ani, kdyby mě do toho kdokoliv nutil!


Pauzu na tomto blogu bych chtěla přerušit tímto podivným článkem. Poslední dobou mě totiž štve jedna určitá věc, za kterou se nenávidím a ráda bych něco řekla mému mladšímu já, kdyby to šlo, protože jsem za to na sebe naštvaná. Už od malinka totiž miluju jakákoliv zvířátka a vždycky jsem nějaké chtěla mít. Začalo to papouškem, křečky, morčetem, psem, pak dalšími papoušky a pak přišla na řadu má první myš. Ta mi bohužel zemřela hned po týdnu, protože byla nějaká nemocná. Koupila jsem si tedy morče a tady už to začalo.

Jelikož jsem byla příliš malá na to, abych se o něj zodpovědně starala, přišli řeči jako "Jestli se o to morče nebudeš starat, půjde pryč" nebo "Málo si ho všímáš, začni s tím něco dělat" a podobně. Poté přišlo na řadu i "Nedokážeš se o to starat, příště žádné zvíře!". Uplatnilo se z toho pouze to první. Morče šlo bohužel opravdu pryč a vsadím se, že za lepším, protože jsem tehdy opravdu stála za velké prd.

Potom se mi zachtělo něčeho jiného. Křečka. Přemlouvala jsem a dlouho, protože rodiče nebyli nějak přesvědčení o tom, zda jsem toho hodna, ale nakonec jsem přemluvila. Dostala jsem džungarského křečka. O toho jsem se ale starat bála. Byla nějaká divná, nemocná a hrozně kousala, takže jsem ji nemohla dávat ani jídlo. Po měsící umřela i přesto, že jsem ji to jídlo dávala a i co nejvíce péče. Takže to bylo v pohodě, nemohla jsem za to.

Takže mi tohoto křečka nahradil další křeček. Tentokrát křeček zlatý. Tady byla poslední kapka. Žádná péče, nadávání na noční hluk, ignorace. No jo. Byla jsem blbá a věnovala jsem se totálně něčemu jinému, Už ani nevím, jak skončila. Snad, že zemřela přirozenou smrtí.

Po křečkovi, bylo téměř nemožné překecat rodiče na další zvíře, ale povedlo se. Díky bráchovi, takže každý z nás dostal jednoho potkana. Ovšem, co si budeme nalhávat. Bylo to před dvěma roky a zodpovědnost stále žádná. Oba potkany má teď můj 11 letý bratr (nestarala jsem se o něj a bála jsem se ho) , který se o ně taky nestará, ale u něj to mamka bohužel neřeší.


Teď už mám ale skoro 16 a chybí mi takový ten společník, který by byl jen můj, což mě mrzí. Už dlouho chci mít králika, asi tak od 12 let, i když jsem si o něj nikdy neřekla, ale teď mi prostě to zvířátko chybí a já bych nějakýho toho králíčka chtěla. Po tom všem se ale bojím zeptat mamky, zda by mi nějakého koupila. Já už si všechno ale tak maluju. Napadlo mě, že bych si zkusila říct na narozeniny, ale nevím. Přece jen vím, že už nějakou tu zodpovědnost mám, bohužel - našim se to těžko dokazuje.