Childhood TAG

30. října 2015 v 21:53 | Daju |  Youtube a já
Dobře, dnes mohu konečně říci, že se oficiálně snažím "Youtubeřit", ale pouze snažím. Dokopala mě k tomu kamarádka Elise, z blogu http://eliseblogger.blog.cz/, protože mě "tagnula" do Childhood TAGU. Takže jsem ho teda natočila. Musím říct, že jsem s tím videem docela spokojená (kdyby něco, tak je černobílé schválně :D), ale byla jsem unavená a tak tam mluvím trochu zpomaleně a neenergicky, takže vám doporučuji si zvýšit o něco rychlost. Příště to samozřejmě bude lepší. Budu moc ráda za každou podporu a názor.

 

Honor 3C|Mobil

28. října 2015 v 23:14 | Daju |  Podívejme se
Je to už zhruba deset měsíců, co jsem si jen tak projížděla youtube s tím, že jsem prohlížela recenze na mobily. Potřebovala jsem si totiž sehnat dárek k narozenínám ve vhodné cenové míře, ale chtěla jsem, aby byl docela kvalitní a použitelný. Trvalo to sice delší dobu, ale nakonec jsem nešla mobil, který předčil všechny své "konkurenty", kteří by připadali v úvahu. A jak moje volba dopadla? Představují vám Honor 3C!


Fotíme Strašidelný dům

13. října 2015 v 14:26 | Daju |  Fotíme
Tenhle článek jsem popravdě vůbec vydat nechtěla, ale vzhledem k tomu, že jsem nemocná, tak ho vydám i přes všechna rizika, na které v tomhle oboru věřím.

V našem městě je jsou asi čtyři domy u sebe, které jsou odlehlé v lese. My tomu samozřejmě říkáme strašidelný dům a nedávno jsme tam byli a i něco nafotili. Přece jen, koho by to netáhlo, že? Zatím jsme bohužel byli jen v jednom z těch domů a to proto, že vypadá, že je v nejlepším stavu a taky proto, že ty domy jsou propojené a do toho vedle byl zadělaný vstup uvnitř toho prvního. Navíc byl večer a kdo by chtěl vstoupit do bytovky v noci, když je tam z nějakého důvodu zazděný vstup? To asi nikdo.

Nicméně kvalita fotek za moc nestojí. Je to hlavně proto, že už se trošku stmívalo a my jsme pořád chodili, takže jsou některé fotky i trochu rozmazané, za což se moc omlouvám, ale tak berme to tak, že je to strašidelný dům a ty fotky tu vůbec nemuseli být. Najdete je v celém článku :)

 


Když to poděláte v dětství, aneb duševní prázdnota.

5. října 2015 v 0:23 | Daju |  O mě
Dobře, odteď na tento blog budu pečlivě přispívat, protože mám tolik nápadů na články, že to ani není možné a krom toho, tenhle blog mám ráda a nehodlám jen tak přestat ani, kdyby mě do toho kdokoliv nutil!


Pauzu na tomto blogu bych chtěla přerušit tímto podivným článkem. Poslední dobou mě totiž štve jedna určitá věc, za kterou se nenávidím a ráda bych něco řekla mému mladšímu já, kdyby to šlo, protože jsem za to na sebe naštvaná. Už od malinka totiž miluju jakákoliv zvířátka a vždycky jsem nějaké chtěla mít. Začalo to papouškem, křečky, morčetem, psem, pak dalšími papoušky a pak přišla na řadu má první myš. Ta mi bohužel zemřela hned po týdnu, protože byla nějaká nemocná. Koupila jsem si tedy morče a tady už to začalo.

Jelikož jsem byla příliš malá na to, abych se o něj zodpovědně starala, přišli řeči jako "Jestli se o to morče nebudeš starat, půjde pryč" nebo "Málo si ho všímáš, začni s tím něco dělat" a podobně. Poté přišlo na řadu i "Nedokážeš se o to starat, příště žádné zvíře!". Uplatnilo se z toho pouze to první. Morče šlo bohužel opravdu pryč a vsadím se, že za lepším, protože jsem tehdy opravdu stála za velké prd.

Potom se mi zachtělo něčeho jiného. Křečka. Přemlouvala jsem a dlouho, protože rodiče nebyli nějak přesvědčení o tom, zda jsem toho hodna, ale nakonec jsem přemluvila. Dostala jsem džungarského křečka. O toho jsem se ale starat bála. Byla nějaká divná, nemocná a hrozně kousala, takže jsem ji nemohla dávat ani jídlo. Po měsící umřela i přesto, že jsem ji to jídlo dávala a i co nejvíce péče. Takže to bylo v pohodě, nemohla jsem za to.

Takže mi tohoto křečka nahradil další křeček. Tentokrát křeček zlatý. Tady byla poslední kapka. Žádná péče, nadávání na noční hluk, ignorace. No jo. Byla jsem blbá a věnovala jsem se totálně něčemu jinému, Už ani nevím, jak skončila. Snad, že zemřela přirozenou smrtí.

Po křečkovi, bylo téměř nemožné překecat rodiče na další zvíře, ale povedlo se. Díky bráchovi, takže každý z nás dostal jednoho potkana. Ovšem, co si budeme nalhávat. Bylo to před dvěma roky a zodpovědnost stále žádná. Oba potkany má teď můj 11 letý bratr (nestarala jsem se o něj a bála jsem se ho) , který se o ně taky nestará, ale u něj to mamka bohužel neřeší.


Teď už mám ale skoro 16 a chybí mi takový ten společník, který by byl jen můj, což mě mrzí. Už dlouho chci mít králika, asi tak od 12 let, i když jsem si o něj nikdy neřekla, ale teď mi prostě to zvířátko chybí a já bych nějakýho toho králíčka chtěla. Po tom všem se ale bojím zeptat mamky, zda by mi nějakého koupila. Já už si všechno ale tak maluju. Napadlo mě, že bych si zkusila říct na narozeniny, ale nevím. Přece jen vím, že už nějakou tu zodpovědnost mám, bohužel - našim se to těžko dokazuje.

Moc složité vše je.

21. září 2015 v 0:59 | Daju |  Deníček
Moc se omlouvám, že jsem tak dlouho nepsala. Není to proto, že bych sekla s blogem. To ani náhodou. Spíš je toho teď docela moc a mě se potom nechce psát článek, protože mám třeba špatnou náladu a nebo jsem příliš unavená. Často je to taky obojí zároveň a to je špatné. Proto tento článek spíš bude takový deníček, ve kterém se potřebuju s několika věcmi svěřit.


Pořád si zvykám na střední školu. Nevím v čem, režim je docela v klidu. Téměř každou hodinu si mohu dělat, co chci. Tedy, když mám hotové i zápisky, takže tento čas konečně mohu využít ke kreslení a nebo chatování s přáteli. Co mě ohledně tohoto je, že teď momentálně nemáme skoro žádné finance, protože musíme kkupovat všechny učebnice a k čemu? K hovnu. Mohli nám je půjčit. Svět by se nezbortil ne?

Další věc je, že jsem byla doslova v prdeli z toho, že kluk, do kterého jsem se zamilovala, mě prostě odpálkoval, co nejhůř mohl. Dost mě to mrzelo, asi první dva dny, ale pak jsem si řekla, že to nevadí. Že to byl debil, pokud to udělal a že mi za to nestojí. Jsou daleko lepší a hodnější kluci, kteří mi začali psát hned po tom, co jsem se s tím srovnala. Je to divné. Na základce jsem byla šedá myška a teď už mě lidi konečně berou, za což jsem ráda.

Taky jsem udělala jednu z nejambicionějších věcí. Rozhodla jsem se, že si založím YT kanál, stanu se Let's Playerkou a Vlogerkou. Cílem je, abych se dostávala čímdál výš a výš, abych to rozvíjela a abych jednou dosáhla hranice 50 000 odběratelů. Ano, je to hodně, ale baví mě to a hrozně mi to pomáhá uvolnit se od svých pocitů a starostí. Začátky jsou hrozné, ale pokud mě chcete podpořit, kanál můžete najít ZDE.

A naposledy - poslední dobou mi příjde, že se hrozně měním. Bojím se ale, že k horšímu, což nechci, ale nejde tomu nějak zabránit, když vám to okolí nesdělí. Zajímám se o jiné věci, líbí se mi jiné věci, cítím se jinak a všechno jinak vnímám. Doufám, že to nebude mít nějaký složitý vliv.

Tento článek byl trochu vážnější, omlouvám se, ale potřebovala jsem to tu odůvodnit a vypsat se z toho všeho. Děkuju, že jste si to přečetli.

Kam dál